>>> Chceš spřátelit? Klikni [SEM]>>> Chceš si objednat design? Klikni [SEM]
>>> Reklamy piš [SEM]>>>

Opatrovník? To si děláš prdel!? 5.

18. července 2008 v 22:18 | Anett483
autor: Mykerina
betaread: Janule
Doprdele, doprdele, doprdele… jak jsem to mohl dovolit??? Sahal na mě cizí kluk. A ještě ke všemu mě líbal. Já Davidovi zahnul…tohle se nesmí dozvědět. Ne... neřeknu mu to. Řeknu... bude mě hryzat svědomí. Sakra... co mám teď dělat? Nechat to tak? Zoufale si sednu na prádelní koš, ale selže víko a já se propadnu dovnitř.
"Kurva!" zakleju nahlas. Nemůžu se odtamtud vyhrabat.
"Sakra!" takhle sprostý jsem nikdy nebyl. Jsem debil. Konečně se odtamtud vyhrabu. Jsem z toho celej udejchanej. Tohle mu nedaruju. Dredáčovi blbýmu, a kde vlastně je? Co mě vůbec zajímá? Tohle je konečná.

Rychle si opláchnu obličej. On mě líbal. Normálně mě líbal. Ještě teď jsem z toho mimo. Takhle to nepůjde. Ne... nesmím se tomu poddat. Nic se nestalo… ale proč se mi to kruci líbilo? Zoufale si povzdechnu. Opatrně otevřu dveře do ložnice. Není tu? Cože? Kam šel? Neřeším. Jsem moc unavený. Radši si lehnu zpátky do postele, ale chci otevřít okno. Je mi horko. Hmátnu po okně, zamčeno? Cože? Dveře, chytnu za kliku... zase zamčeno. On mě tu snad drží??!!
Si nějak věří, chlapeček… vrrrr… vztekle se snažím usnout, ale fakt se mi to nedaří. V krku mám sucho... potřebuju nenapít, ale nemůžu do kuchyně. Poslední spásou se stane voda. Obyčejná voda. To jsem to dopracoval. Došourám se do koupelny a hltavě se napiju. Proužek vody mi uteče koutkem rtů. Objevila se mi vzpomínka. Ano… tak přesně v tuhle podobnou chvíli jako je tahle, za mnou stál David. Jeho silné dlaně mi laskaly boky, rty, hladily kůži na krku. Slíbával ze mě kapičky vody a přitom mi stále tlačil na zadek, kde jsem jasně cítil jeho vzrušení. A ten večer jsme se zase pohádali. Nikdy nechápal, proč s ním nechci spát. Nechápal, že nejsem připravený, že jsem mladý. On je o dva roky starší. Jemu se to říká. Sex, co to slovo znamená? Je to jen ukojení chtíče nebo snad splynutí dvou zamilovaných duší v nejněžnějším aktu? Nevím... neznám to.
Unaveně si už doopravdy lehnu. Mohl bych se na to všechno vykašlat, ale kvůli mamce ne. Ji zbožňuji. Zavřu oči. Měl bych napsat Davidovi. Nějak se mu omluvit, že jsem nepřišel. Cokoliv. Bude těžké si to u něj vyžehlit. :( popadnu mobil do ruky a naprázdno klapnu čelistí. Pět zmeškaných hovorů a zpráva jasně svědčí o tom, že je Dave naštvaný. Se zatajeným dechem otevřu zprávu. "Tak hele, chlapečku, tohle sis totálně podělal. Udělal jsi ze mě totálního idiota. Co si o sobě myslíš??! Já nejsem žádnej hej počkej. Dobře si rozmysli, čím si tohle vyžehlíš. Radil bych ti, abys zvolil zajímavou variantu. Víš co myslím. :)
Už teď se moc těším na tvé tělo" čumím na to s otevřenou hubou. Ta poslední věta mě dost… zarazila? Vyděsila? Ještě něco? Jenže... on moc dobře ví, že stejně udělám to co chce. Ví, že nade mnou má moc. A velkou. Hlavu jsem unaveně položil na polštář. Co mu mám napsat? Že mě držel Tom? Zatraceně. Dobře… "Moc mě to mrzí. Chtěl jsem přijít, ale nemohl jsem. Určitě ti to vynahradím…nezlob se… sejdeme se zítra v 20:00 na rohu ulice…ano?" zmáčknu odeslat a čekám, jestli mi odpoví. Typuji, že ne. Znám ho. Konečně zavřu oči a propadám se do říše snů. Teda jestli se to tak dá nazvat.
Probudí mě zvuk otevírajících se dveří. Dělám, že spím. Nechci ho vidět. Vím, že mě pozoruje. Položí něco na noční stolek a otevře okno. Poté se posadí na postel a nahne se ke mně. Dotkne se mých vlasů. Proti vlastní vůli se zachvěju.
"Spíš?" špitne…
"Spal jsem, dokud si sem nepřilezl," zavrčím a oženu se po jeho ruce. Nechci, aby se mě dotýkal. Vadí mi to kvůli Davidovi. Už teď se připravuju na to, že mu to musím nějak vynahradit. Bohužel mi ale dochází jak... a to je to poslední, co si zrovna přeju.
"Bille, asi jsme začali ze špatnýho konce, já se nechci hádat."
Co mu je? Je nějakej moooooc milej. Tohle ti nesežeru, chlapečku.
"Jo… začali… neměl jsi mě nazvat děvkou," syknu.
"Já tě nenazval děvkou," brání se okamžitě.
"NE? A co to bylo: Kolik bych ti musel zaplatit, abych si mohl užít? To nebylo nic?" ječím na něj.
"Přeháníš…" špitne. Nevěřícně vykulím oči.
"Donesl jsem ti snídani, jestli chceš, sněz ji nebo vyhoď…to je už jen a jen na tobě,"s tím se zvedne a opustí pokoj, hmm… super. Hádka hned po ránu, to miluju. Jeho chování mě ale absolutně mate. Nevím co si o něm mám myslet. To jak mě včera líbal, jak se mě dotýkal, bože ty dlaně. Tohle snad nikdy nezapomenu. Ne, dost. Bille... ty musíš zapomenout…a musíš jít za Davidem… a za mámou… sotva si na ni vzpomenu, zalesknou se mi v očích slzy. Jak se asi má? Musím jít za ní.
S tímhle rozhodnutím se zvednu z postele, jdu směrem koupelna, ale zarazím se, pomalu se otočím a můj pohled padne na snídani. Vypadá hodně lákavě a... ne... nebudu to jíst… nesmím. Zalezu, udělám hygienu, udělám ze sebe člověka, sice už hezčí nebudu, ale budiž.
********
"Simon? Můžete mě odvést do nemocnice?" vybalím na ni hned, sotva ji spatřím ve dveřích.
"Ehm… co?" koukne na mě.
"Chci za mámou..." sklopím pohled.
"Bille, jistě, že tě tam odvezu… kdy chceš jet?" souhlasí nakonec.
"Hned."
********
"Dobrý den, Bille, jsem rád, že vás vidím," usměje se na mě doktor.
"Hm…" brouknu.
"Jak je mámě?"
"Mno…jak bych to řekl…stav Vaší maminky se nezlepšil, ale ani nezhoršil…jestli chcete, jděte za ní," neváhám ani minutu a už stojím před pokojem 207. Bojím se otevřít dveře. Bojím se co uvidím, bojím se o mámu. Rozhodně chytím za kliku, zhluboka se nadechnu a otevřu. To co spatřím mi vyrazí dech.
Máma leží na kapačkách. Všude kolem ní pípají přístroje. Bože, je to tu jak v nějaké továrně. Děsí mě to. Na třesoucích se nohách dojdu k posteli. Chytím ji za ruku, doufám, že mi stisk opětuje, ale nic. Jen leží. Bledá, bez známky života. Kde je ta žena, která se usmívala na celý svět? Kde??? Už není… ale já ji pomůžu to vše zase získat zpět. Kleknu, protože se mi podlomila kolena. Tlak v hrudi mě pomalu dusí. Proč? Proč ona? Proč né já? Sakra!!! Bouchnu pěstí do peřiny. Zoufale nechávám kanout slzy bolesti. Tohle si nezasloužila. Tohle opravdu ne.
"Bille? Měl byste odejít…" vyzve mě doktor.
"Bude ji líp?" tak snadná otázka, tak těžká odpověď.
"To nikdo neví…" hlesne a vyprovodí mě ze dveří.
******
"Tak jak to vypadá?" vyptává se mě Simone, sotva vlezu do auta. Jenže… stačí jí můj pohled a pochopí.
"Bille, nesmíš si zoufat, ono se to spraví." Chce mě pohladit po tváři. Tentokrát se nechám, neuhnu pod jejím dotekem. Očividně ji to překvapí, ale dál mě hladí. Bolest v srdci zase roste. Rozbrečím se, obejme mě, šeptá tišící slůvka. Nepomáhají. Trpím jako raněné zvíře a nikdo mi není schopen pomoci. Chci ze sebe všechno vyřvat, ale slova mi zajíkají v krku. Zoufale zaštkám.
"Pojedeme, ano?" povzbudivě se pousměje. Kývnu. Auto nastartuje a my odjíždíme.
*******
Doplazím se do pokoje.
"Jsi v poho?" špitne Tom. Ani jsem si nevšiml, že je tady.
"Nech mě," syknu.
"Tak Bille, nechci abychom byli nepřátelé."
"Mlč!"
"Tak přestaň!" zase se hádáme. Popadnu bundu a mobil. Třísknu dveřmi a nevnímám, že na mě někdo něco křičí. Vyběhl jsem na cestu. V rychlosti jsem naťukal SMSku. Doufám, že to pochopí.
Sednu si na lavičku v parku. Je tu zima a začíná pršet. Zachvěju se. Najednou mi někdo oblíká bundu. Strašně se leknu.
"No… nevypadám tak hrozně, aby ses lekal," pronese pro mě známý hlas.
"Dave…" vypustí ze rtů jméno osoby, kterou miluji.
"A koho si čekal?" zasměje se. Zaváhám. V koutku duše jsem si snad i přál, aby nepřišel a našel mě někdo úplně jiný.
"Bille?!" zvážní.
"Tebe," křečovitě se pousměju.
"Už jsem si myslel," nahne se ke mně a dožaduje se polibku. Bez problému mu ho dám, ale můj jemný dotyk rtů asi nevydržel a prudce si vydobyl cestu mezi rty.
"Po... počkej..." brzdím jej. Tohle je moc rychlé tempo na někoho jako jsem já.
"Nebudu už čekat," chytne mě za ruku a táhne k autu.
"Co… co chceš dělat?" vyhrknu.
"Jedeme ke mně…" došlo mi, co bude následovat. Došlo mi, že jsem udělal chybu, když jsem mu napsal. Došlo mi, že jsem neměl odcházet od Toma, došlo mi, jaké to bude mít následky.
******
Auto prudce zabrzdí.
"Vystup," sykne. Radši poslechnu. Nechci ho naštvat. Bleskově zamkne tu svoji milovanou káru, někdy se mi zdá, že ji má radši než mě, a táhne mě ke dveřím. Táhne mě do pokoje.
"To bolí," špitnu, když mi drtí ruku. Nereaguje, hodí mě na postel a vrhá se na mě. Chce mě líbat, ale odvrátím tvář. Očividně mu to nevadí. Laská mi krk, občas kousne a to dost bolestivě.
"Prosím, zpomal." Špitnu. Zarazí se.
"Ne, čekal jsem dost dlouho a navíc jsi mi to slíbil," sundá mi tričko. Tohle nemá cenu. Nemá cenu se bránit. Dostane to co chce. Bude se mě dotýkat, nikdo se mě nikdy nedotýkal, nikomu jsem nepatřil. Nikdy jsem nevěřil, že to bude zrovna on, když jsem to chtěl. Nevěřil jsem, že umí být hrubý. Zachvěju se, sotva se dotkne pásku.
"Prosím zpomal…" vzlyknu. Nevnímá mě. Shodil ze sebe všechno oblečení a nevnímá, že se mi to nelíbí. Dosáhl svého. Jsem nahý, bezmocný, slabý.
Roztáhne mi nohy a bez jakékoliv přípravy do mě vnikne. Vykřiknu. Tohle jsem nečekal. Myslel jsem, že chce jen uspokojit.
"Au… prosím… dost… prosím," vzlykám, ale nemá to žádný význam. Očividně je v transu a nevnímá mě. Snažím se uvolnit svaly, abych se zbavil bolesti, sotva se mi to začne dařit, přirazí.
"Dave…" špitnu úplně vysílený. Zavřu oči a nechám nepříjemný pocit a bolest, aby zaplňovaly moji duši. Moje čisté neposkvrněné tělo, které už takové není a nebude.

autor: Mykerina
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama