>>> Chceš spřátelit? Klikni [SEM]>>> Chceš si objednat design? Klikni [SEM]
>>> Reklamy piš [SEM]>>>

Opatrovník? To si děláš prdel!? 3.

18. července 2008 v 22:15 | Anett483
autor: Mykerina
betaread: Janule



Tak a teď mi někdo vysvětlete, kam jsem se to jako dostal. Bože, to snad není pravda. Prvně si mě ten týpek splete s holkou a pak ten trapas s tou snídaní. Nemůžu za to, že jsem měl hlad. A to prosím hlad přímo ukázkovej. Mno, tak jsem mu tu snídani nakonec fakt snědl. Jak že se to jmenuje? Tom? Asi... ale je fakt pěkný. Jo to... a ta hruď… hmmm... moc moc pěknej.
"Tak hele... kámo... řekneme si pár pravidel." Poplácá mě po rameni, sotva vlezeme do jeho pokoje. Vrrr... co si to dovoluje?
"Tak zaprvé: neříkej mi kámo, nejsme kámoši. Zadruhé: nehodlám akceptovat žádná tvoje pravidla a zatřetí na mě nešahej!!!" procedím mezi zuby. Jenže… jeho to očividně naštve, protože jsem během vteřiny přitisknutý na zeď… jeho tělo mě totálně drtí.
"TEĎ mě dobře poslouchej, ty nádhero, nevím odkud si přilez, a ani mě to nezajímá, ale tady jsi na Mém území. Mém, rozumíš?? A tady budou platit moje pravidla... jasný?" mlčím… stále mlčím…
"Tak rozumíš?" stiskne mi zápěstí. Bolestně mi v něm cukne a mám co dělat, abych zahnal slzy. Kurva, kam jsem se to dostal? Tady nebudu ani dva dny... ne…

"Pusť mě!" zasyčím na něj vztekle.
"Ale ale ale, tady se někdo dokáže vztekat," zasmál se a pozorně si mě prohlížel.
"Co na mě tak čumíš?" je mi to opravdu nepříjemné.
"Ale… dívám se, kolik bych ti musel zaplatit, abych si mohl užít." Mocně jsem zalapal po dechu, vytrhnul se mu a jednu pořádnou mu vrazil. Zprudka se mi zvedala hruď. Tohle byla opravdu podpásovka. Znechuceně se na něj dívám. Místo toho, aby litoval svých slov, se jen pobaveně culí.
"V posteli musíš být pořádný divoch…" pronese ještě, sebere si tričko a zmizí do koupelny. Co si to sakra dovoluje? Hajzl... tady nebudu, ne a ne… vztekle shodím stojan plný CDček.
"Bille…" Slyším zezdola. Po vratkých nohách dojdu do obýváku. Furt se ještě klepu... nevím jestli šokem nebo rozhořčením.
"Ah... tady jsi… donesli ti věci, tak si je vem nahoru," pousměje se. Je tak milá, jak někdo jako je ona, mohl zplodit něco, jako je to individuum v koupelně? Nechápu to. Jen vím, že mě neskutečně urazil, protože jsem stále panic a on mi řekne, prej kolik mi musí zaplatit, aby si mohl užít. Co si o sobě myslí?
Zvednu jednu tašku, ale vzápětí usyknu. Zapomněl jsem na to zápěstí. Tomova mamka se na mě dívá.
"Co se ti stalo?" teď mi došlo, že jsem s ní ještě nepromluvil ani slovo. Jen se na ni kouknu.
"Byl to Tom? To byl ten hluk v jeho pokoji?" jen na ni vytřeštím oči. Slyšela něco? Očividně si moji reakci vezme jako souhlas.
"THOMASI!!!! Okamžitě ke mně!!!!" zakřičí. Za pár vteřin se ozve dusot po schodech. Sotva mámu spatří, zbledne.
"Můžeš mi to laskavě vysvětlit?!" ukáže směrem ke mně.
"Já...ehm… to…" koktá zmateně.
"TY co?! Okamžitě mi to vysvětli… je ti to jasné!!"
"Mami…" pronese zkroušeně.
"Nemysli si, že mě obměkčíš tím svým "mami"!!"
"Ono… to... byla…" furt se nějak nemůže vymáčknout. Je tak roztomilý. Bože, sežral bych ho.
"Byla to nehoda..." špitnu. Oba se na mě udiveně podívají.
"Co prosím?" zeptá se znovu.
"Mno… nehoda… jsem nešika..." křečovitě se pousměju.
"Mno… dobře... běžte nahoru. Tome, ty mu vem věci," rozkáže ještě. Tom beze slova popadne můj kufr a jde do pokoje. Potichu jsem cupital za ním. Bál jsem se jeho reakce.
A oprávněně. Sotva jsem totiž vlezl do pokoje, zase jsem byl přitlačený na zdi.
"Proč si to udělal?" zasyčí na mě.
"Pusť... to bolí." Už nemám sílu hrát si na tvrďáka.
"Tome… to fakt bolí..." syknu z posledních sil. Jestli mě okamžitě nepustí tak bude vykastrovanej.
"Tak tebe to bolí?" zeptá se posměšně.
"Proč si tak zlej?"
"Si vetřelec, který se mi vecpal do života. Jak si myslíš, že se mám chovat?" tak tahle věta mi nedává smysl.
"Ehm… trošku, abych to pochopil?"
"Prostě… neznám tě... nevím kdo jsi, odkud jsi… nic..." povzdechne si. Tak nějak ho chápu.
"Jestli ti jde o to, zda-li nejsem z děcáku, tak to teda vážně nejsem…"
"To vím, nikdo v děcáku by nevypadal tak…" zasekne se...
"Tak?" pozvednu obočí.
"Tak… promiň za to zápěstí," změní téma... než se ale stačím zase na něco zeptat, chytne mě za zdravou ruku a táhne někam pryč. Beztak mě shodí ze chodů. Jenže... Tom mě překvapil. Dotáhnul mě do koupelny a s tou největší jemností mi zavázal packu. Jen jsem kulil oči.
"Děkuju," pípnu.
"Tohle nic neznamenalo. Nic se nezměnilo," sykne a odejde. Tak díky, teď mám v hlavě totální bordel. Hmm... stejně ale zmizím... a to už dneska večer.
Už je skoro osm. Čumíme se Simone… ano, už jsem přišel na to jak se jmenuje, na televizi a já začnu velmi nápadně zívat.
"Běž spát, Bille... musíš být unavený..." chce mě pohladit, ale uhnu. Zmateně položí ruku zpátky na pohovku. Raději se zvednu a zalezu do pokoje. Rychle udělám hygienu, stáhnu oblečení a zalezu do postele. Čekám dokud nepřijde Tom, abych se mohl vypařit.
Ha… konečně… opravdu za dvacet minut vrznou dveře a pronikne sem pruh světla. Tom se snaží chodit potichu, což mě překvapuje. Cítím, jak si vedle mě sednul na postel. Moc by mě zajímalo, co dělá, ale nemám odvahu otevřít oči. Panebože!! On mě pohladil po vlasech. Co to sakra dělá? Dotýká se mé tváře. Jeho prsty jsou jako motýlí křídla. Očividně se bojí, aby mě nevzbudil. Když se dotkne bříšky prstů mých rtů, přejede mi po zádech mráz. Tohle jsem cítil jenom s Davem. Vždycky když mě hladil, chvěl jsem se po celém těle. Jenže pokaždé to zkazil tím, že na mě dotíral, už kolikrát mi říkal, jak moc mě chce. Říkal mi to dost často, opravdu, až to bylo otravné.
A teď mě tady hladí to dredatý stvoření, které mi způsobilo pohmožděninu zápěstí. Lehce se pohnu a Tom je okamžitě na nohou. Ani nedýchá. Prostě stojí a snad doufá, že spím. Kdyby jen věděl. Zamručím a překulím se na druhý bok. Tom si lehá vedle mě. Chvíli čekám zda-li už spí. Konečně je tuhej. Vůbec se nehýbe. Potichu nahmatám mobil pod polštářem. Hurá… David mi konečně odepsal. Za půl hodiny mám bejt na konci ulice. Schovám telefon.
Je mi líto, že… já vlastně nevím co je mi líto… kouknu na hodiny, které leží na nočním stolku. Bliká skoro 21:59, už je opravdu nejvyšší čas vyrazit. Po očku zkontroluju Toma, jestli fakt spí. Jenže... sotva si sednu, drapne mě za ruku.
"Kam se chystáš?" sykne.
"Já... ehm... musím na... záchod... jo na záchod."
" V riflích a se sbaleným kufrem?" povytáhne obočí.
"Tak hele... okamžitě mě pusť... mizím odsud, když to chceš mermomocí vědět," tohle mi nezkazí.
"Nikam nejdeš," přitáhne mě k sobě.
"NE? A jak to uděláš?" vysmívám se mu přímo do obličeje, ale nečekal jsem, že má k posteli přidělaný pouta. Během pár sekund mám připevněnou ruku k rámu.
"To… tohle nemyslíš vážně??!" vyjeknu.
"Nikam nejdeš… rozumíš?" je pevně rozhodnutý mě tu držet.
"Budu křičet…" vyhrožuju.
"Tak křič... máma si bere prášky na spaní a okno je zavřený," pohodlně si lehne a kouká na mě.
"Proč mi to děláš? Nech mě jít," zkouším to smutně ala já jsem největší ubožáček pod sluncem.
"Už jsem řekl. Nikam nejdeš… tečka..." zívne si.
"Varuju tě. Okamžitě mě pusť nebo budeš litovat, že si mě kdy potkal," vyhrožuju, ale zbytečně.
"Jsi nehorázně sexy, když se zlobíš," pohladí mě po tváří, ale oženu se po něm zuby. Třesu se vzteky a ponížením.
"Tome, ty to nechápeš… já tam musím jít. Čeká mě." Zkouším to jinak.
"Kdopak tě čeká?" chytne se úplně něčeho jiného. A teď jsem v hajzlu.
"Co ti po tom. Okamžitě mě pusť…" škubnu sebou, ale jediný výsledek je, že jsem si ty náramky zařezal… jenže já se nevzdám.

autor: Mykerina
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama