>>> Chceš spřátelit? Klikni [SEM]>>> Chceš si objednat design? Klikni [SEM]
>>> Reklamy piš [SEM]>>>

Fallacy

30. července 2008 v 16:02 | Anett483 |  Jednodilovky
autor: Syhrael
betaread: Janule
Nickelback - Savin me

Videoklip
Song
***************************************
Mlčky tam stál a díval se z okna, jakoby věděl, že už nic na tomto světě na něj nečeká…
Věděl to moc dobře, tenhle černovlasý mladík se s tím naučil žít.
Pomalu procházel dlouhou tmavou chodbou a společnost mu dělaly jenom tiché bolestivé kroky. Každé došlápnutí na zem, bylo pro něj trnem, co vytrvale tepal do jeho srdce a drásal mu útroby na statisíce malých kousíčků.
Bill se však nedokázal zastavit. Stále kráčel dál a dál. Když minul oprýskaný zšedlý roh nemocnice, kroky se změnily v zoufalý běh.
Potřeboval si pospíšit, být u něj co nejdřív…
Zastavil se.
Brány vězení se mi nechtějí otevřít
Na těchto rukou a kolenou se plazím
Natahuji se po tobě
Děsí mě tyhle čtyři stěny
Světla kolem zdí zablikala a vrhla na mladíka stín. Bill přešlápl nerozhodně na místě. Zpoza zad vytáhl pugét překrásných rudých růží, avšak povadlých. Bylo jich osmnáct, přesně osmnáct bez jediného trnu…

Bill si je přiložil ke tvářím, třel si líce o poupata nevinných růží. Zavřel oči a přivoněl k té kráse přírody.
Ještě jednou pohladil květiny a váhavě přistoupil ke dveřím. Vztáhl ruku na kliku, ucukl zpět. Byla jako kousek rozžhaveného kovu.
On to snad nedokáže…
,,Tome…" Zavolal tiše.
Slova se odrazila ode dveří a vrátila ozvěnu zpět k uším.
,,Tome..." Zkusil to ještě jednou.
Tíživé ticho pročíslo zavrzání dveří. Bill se sklopenou hlavou vešel dovnitř.
Tam venku zůstal starý Bill, do místnosti vkročil někdo úplně jiný.
Nechám tenhle svět za sebou
Řekni mi, jestli má cenu zachraňovat mě
Brány nebe se mi nechtějí otevřít
S těmito zlomenými křídly padám
A všechno co vidím, jsi ty
,,Něco… Něco jsem ti přinesl..." Zašeptal a na stolek v rohu místnosti položil květiny.
Otočil se zpět na bratra, jenž stále stál u dveří.
Bill vytáhl jednu růži ze svazku a přišel k Tomovi blíž. Vzal do dlaní jeho zkřehlou ruku a konečky prstů mu položil na květ růže. Tom sklopil pohled, po tváři mu stekla slza.
,,Je... Je krásná…" Zašeptal tiše, ,, nechej mě hádat, jakou má barvu…"
Prsty čechral rudé lístky růže.
Bill lehce přitakal, usmál se.
,,Nesměj se mi!" Zašeptal Tom. Pohledem se díval na zamřížované okno a v dlani si pohrával s hlavičkou růže.
Bill překvapeně vydechl.
,,Jak víš, že…-"
Na Tomově šťastné tváři přeběhl mrak hořkosti.
,,Nepotřebuji oči, abych věděl, jak se můj bratr cítí…"
Pohodil hlavou a vrávoravě přešel k oknu. Prudce oddychoval. Opět tu byl ten pocit méněcennosti. Opřel se ztěžka o parapet, rozpálené čelo si chladil o kovovou mříž.
Tyhle železné mříže mojí duši nemůžou držet
Všechno co potřebuji, jsi ty
Přijď prosím, volám tě
A křičím kvůli tobě
Pospěš si, padám…
Růže vyklouzla Billovi z rukou a tvrdě dopadla na podlahu. Kdyby květiny měly kousek citu, jistě by zaplakala bolestí.
,,Tome, odpusť…"
Špital. Překročil růži, jež mu ležela u nohou, a postavil se před bratra.
Tom vzlykal, z očí mu padaly slzy bolesti, naprostého krajního zoufalství i pocitů jedné zlomené duše.
Billovi stačilo natáhnout ruku, aby se mohl dotknout té kamenné tváře. Díval se do bratrových očí, které neměly už nikdy vidět světlo, nikdy neměly pohlédnout na svět. Tak rády by to však udělaly…
Alespoň jeden den se smět dívat na přírodu kolem sebe, opět se moci kochat životem…
Bill překonal bázeň a pohladil bratra po tváři.
,,Proč zrovna ty?"
Šeptal a polykal slzy. Tomův skelný nepřítomný pohled v něm probouzel něco nepopsatelného. Toužil bratra obejmout, říci mu - Tome, všechno zase bude dobré… ale to nešlo, protože to nebyla pravda.
Nic už nemělo být nikdy dobré, Tom už nikdy neměl spatřit svět. Jenom podle hmatu mohl vidět věci kolem sebe. Potřeboval mít vedle sebe Billa, jenž by jej vedl a ukázal ten správný směr, jenomže on nechtěl, neuměl… Nač si to nalhávat. Měl s Tomem přespříliš soucitu a tuhle tvrdou realitu jeho křehounká duše nemohla snést. Když nemohl být s ním, chodil bratra alespoň navštěvovat.
Tom mu vyčítal všechno, vyléval si na něm svůj vztek i žal. Se svým handicapem se nemohl vyrovnat…
Ukaž mi, jaké to je
Zůstávat tu jako poslední
A nauč mě oprávněné křivdy
A já ti ukážu jaký umím být
A řekni mi
Řekni mi to
Teď, když tu Bill stál před bratrem, byl mu bližší ještě víc. Nedokázal pochopit, proč se Tom tak brání citům, měli spolu tak krásný vztah. Myšlenkami zabloudil do doby před rokem, kdy byli oba spolu tak šťastní. Měli jeden druhého, žili ze sebe samých a nic je nedokázalo rozdělit..
Nechám tenhle svět za sebou
Řekni mi, jestli má cenu zachraňovat mě
Brány nebe se mi nechtějí otevřít
S těmito zlomenými křídly padám
A všechno co vidím, jsi ty…
Bill viděl Toma, jak sedí s kytarou v koutku svého pokoje a snaží se hrát. Mohl jenom po hmatu poznat jaký správný tón má vyloudit. Když po několika pokusech odhodil kytaru pod postel, Bill k němu tiše přišel, sedl si za něj a společně složili melodii, která se stala zpečetěním jejich vášnivého vztahu…
Byla v tom vložena nejenom důvěra a mnoho citů…
Bill těkal pohledem na růže.
Opět viděl Toma, jak schází po schodech, když se vrací domů. Pomalu, krůček po krůčku a z posledního schodu skočí bratrovi do náruče.
Co bylo, už není, Bill tu měl před sebou v léčebně za zamčenou bránou a zatlučenými okny, osobu, pro niž by zemřel a přitom jí nedokázal pomoci.
,,Tome... Proč odsuď nechceš pryč? Můžeme být zase spolu, stačí jedno slovo…"
Tyhle stěny města mi nedokážou poskytnout lásku
Stojím na římse osmnáctého podlaží
A křičím kvůli tobě
A všechno co chci po tobě je
Pospěš, já padám
Padám...
Tom si otřel slzy a vzdorovitě se otočil k oknu. V duchu zřetelně viděl krajinu venku. Její stíny, barvy…
Všechno si detailně uměl představit, jenom Billovu tvář pozapomněl…
Podzim dýchal z každého koutku nemocniční zahrady, zapadající slunce vytvářelo hru barev, která tančila po Tomových slzách a snažila se je slabě osušit.
,,Přeci se nebudeš zatěžovat s bratrem mrzákem, ne?" Zašeptal tiše.
Slunce se schovalo za mraky, jako by ani ono, které denně vidí tolik lidských žalů, nechtělo naslouchat jedné zhrzené lásce ze sta dalších obdobných.
A všechno, co potřebuji, jsi ty.
Honem prosím, volám tě
A křičím na tebe
Pospěš si, já padám, padám, padám…
Bill zalapal po dechu. Tiše přešel k bratrovi, chytil jej za rameno a přinutil ho, aby se na něj otočil. Udělal něco, co navždy tyhle dva definitivně zlomilo.
Klekl si na kolena a do dlaní vzal bratrovy ruce.
,,Vím, že to nemůžeš vidět… Ale, můžeš to cítit…"
Zašeptal a nechal, aby jeho slzy pomalu stékaly na bratrovy chvějící se dlaně.
,,Všechno co chci, jsi ty… Klečím tu před tebou a dokazuji Ti moji lásku, co chceš víc…"
Sotva Tom ucítil na dlaních Billovy horké slzy, prudce vydechl a vztáhl ruce k tělu. Zavrátil hlavu dozadu a alespoň na vteřinu zatoužil pohlédnout do bratrových očí a co víc, jít s ním domů…
Brány vězení se mi nechtějí otevřít
Na těchto rukou a kolenou se plazím
Natahuji se po tobě
Děsí mě tyhle čtyři stěny...
,,Já tu zůstanu…"
Byl to pro něj definitivní nůž do srdce.
Bill si Toma za boky přitáhl k sobě a hystericky nechal proudit svoje emoce pokojem, opřen čelem o Tomovo vyhublé tělo.
Tom od sebe bratra odstrčil.
,,Jdi a rozhlédni se kolem sebe, ty můžeš," smutně se usmál.
,,Běž pryč…"
Bill se konečně s námahou zvedl, snažil se bratra i přes jeho protesty přitisknout k sobě, šeptat mu, jako ho má rád, že spolu zvládnou všechno…
Teď to byl Tom, kdo odmítal lásku.
A všechno, co potřebuji, jsi ty
Honem prosím, volám tě
A křičím na tebe
Dělej, já padám, padám, padám
Bill přestal na bratra naléhat. Věděl, že prohrál. Zlomeným krokem vyšel z místnosti. Otočil se zpět:
,,Tome, pojď se mnou domů…"
A všechno, co potřebuji, jsi ty
Honem prosím, volám tě…
Tom, který se díval na smrákající se oblohu skrz zamřížovaná okna, pootočil horní polovinu kostnatého těla ke dveřím. Bill při jeho pohledu poklesl v nohách.
Bylo to jako vodopád bezedných očí, jenž se řítí volným pádem vstříc chladné vodě, tříští a láme se na kousky o skálu. Na propadlých tvářích se tkvěla poslední slza, kterou Tom jedním tahem důrazně setřel. Otočil se zpět k oknu a silou v prstech drtil chladné mříže.
Všechno co potřebuji, jsi ty
Přijď prosím, volám tě...
Bill se naposledy podíval na bratrova záda, co se otřásaly potlačovanými vzlyky.
Chystal se dveře zavřít a definitivně vytratit z Tomova zmařeného života, ale něco Billa nutilo podívat se jednou, naposledy, zpátky.
Tom od okna přešel doprostřed místnosti, shýbl se na zem a rukama tápal kolem sebe, až narazil na tu nebohou růži.
Brány vězení se mi nechtějí otevřít
Na těchto rukou a kolenou se plazím
Natahuji se po tobě
Děsí mě tyhle čtyři stěny ...
Něžně květ zvedl a lehce políbil.
,,Ta růže je červená…"

autor: Syhrael
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KaTHusqaa KaTHusqaa | Web | 31. ledna 2009 v 14:28 | Reagovat

bozeeeeeeeeeeeeeeee :(

:(

krasne a smutne..

ja nemozem...

byt tam s nimi mam hystericky zachvat...

:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama